Píseň stromů

Po hladině řeky Opavice pluly jarní kry a sluníčko pomáhalo přírodě se zazelenat. Ve zbytcích sněhu si sněženky razily cestu k voňavému životu, ptáci ještě trochu ochraptěle zpívali své písně a ranním vzduchem se proháněl teplý vánek. Do kraje přišla Vesna a na ten zázrak se díval z okna své komnaty i pán linhartovského zámku Josef Sedlnický z Choltic.
 
 

ilustrace Renata Hrubá Charousková
fotografie Květoslava Kukelková

 

V uších mu dosud zněly melodie barokních mistrů, které hrála předchozího večera zámecká kapela v hudebním sále. Hrabě vzpomínal na vznešené hosty, kteří se sjeli z okolních panství, aby obdivovali nově zařízené interiéry zámku a také hudební sál, který tu jako velký ctitel hudby nechal zbudovat. Dámy v sukních z drahých látek, vyšívaných zlatem, stříbrem nebo barevnými nitěmi do květinových vzorů a v krátkých živůtkách se škrobenými krajkovými límci se vlnily v rytmu gavoty, polonézy a menuety se svými tanečníky. Ti se dámám dvořili v alonžových parukách, úzkých kalhotách ke kolenům a vysokých punčochách, přes volné košile měli oblečeny bohatě vyšívané vesty a na nich krátké kabáty se širokými rukávy. Byla to vskutku velkolepá podívaná! Hrabě se musel pousmát při vzpomínce na to, jak mnohým pánům stékaly přes zarudlý obličej potůčky potu a vytvářely v nánosech pudru vrásčité cestičky. Jak dekolty některých dam už po pár tanečních kouscích svítily vlhkostí jak naleštěná zrcadla. Jak pevně zašněrované korzety bránily upřímnému smíchu a nedovolovaly pozřít velká sousta. O to více se však vypilo vína a zvláště pánové se na konci večera loučili v bujaré náladě a s pootočenými parukami.
 
Ilustrace k legendě "Píseň stromů"
 
To všechno bylo úsměvné, ale přesto pánův pohled posmutněl. Před očima mu znovu vystoupil obličej krásné dívky, kterou včera zahlédl při svitu Měsíce v zámecké zahradě. Bylo to tehdy, když se rozhodl na chvíli opustit těžký vzduch roztančeného sálu a krátkou procházkou si zchladit rozpálené čelo. Vydal se do ticha dřímajících stromů, jejichž koruny prozařovala rozsvícená okna zámku. Najednou spatřil dívčí siluetu, která vzápětí s lehkostí padajícího listu seskočila na zem. Před ním stála nádherná bytost ve světlé říze, na níž se chvěly a třpytily kapky rosy, dlouhé rozpuštěné vlasy objímaly její tělo a z tváře jí svítily vlhké oči, jakoby plné slz a úsměvu zároveň. Hrabě pocítil přítomnost něčeho posvátného, nemohl udělat ani krok, natož promluvit!
 
 Ilustrace k legendě "Paní vody z Opavice"
 
Tajemná dívka se k užaslému hraběti naklonila a z úst se jí začala linout slova, která zněla jak zurčení lesního pramene.
„Jsem víla stromů, velmi miluji hudbu a tak jsem si alespoň pod zámecká okna přišla poslechnout ty krásné melodie... a jsem ráda, že jsme se potkali. Chci ti poděkovat, že jsi tolik udělal proto, aby tóny mohly hladit lidské duše! Víš, mezi námi, jejichž nohy se nedotýkají vaší země, se povídá, že k tomu, aby bylo čisté tělo, slouží voda. A k tomu, aby byla čistá duše, slouží právě hudba. Smutné jsou příbytky těch, kteří nezpívají písně“
Hrabě ze sebe nevydal ani hlásku, jen sklonil hlavu, a když znovu na záhadnou bytost pohleděl, spatřil, jak mu podává malinkou pozlacenou flétnu.
„Vezmi si ji, je kouzelná, její melodie se nikdy neztratí v čase. Kdo zaslechne její píseň, toho duše nikdy nezapláče, toho rozum nikdy nezradí a požehnaný duch nikdy neopustí. Schovej si ji na místo lidským očím i rukám nedostupné a nikomu to neprozraď! Srdce těch, kterým má flétna zpívat, si vždy její píseň najde!“
V pánově dlani se zaleskla flétna, žena se usmála a pomalu zmizela za stromy. Hrabě zvolal: „Počkej, Vílo stromů, nestačil jsem ti poděkovat! Můžeme se ještě někdy setkat?“
 
Ilustrace k legendě "Linhartovský mouřenín"
 
Namísto odpovědi se z jeho ruky rozlehly překrásné tóny, které mu vehnaly slzy do očí. Byly to však slzy vznešené radosti, která přichází po poznání toho, že když andělé sestupují dolů, oblékají si podobu dolního světa, aby jejich pomoc mohli lidé přijmout.
Hrabě se vrátil do sálu, kde vrcholilo veselí a díky tanečním povinnostem k mnoha ženám, neustálým dotazům a přijímání pochval za krásný večer se na chvíli oprostil od myšlenek na ono zvláštní setkání. Až později, v klidu svého pokoje, se mu stále vracela slova Víly stromů a potom mu vstoupila do snu.
To ráno opět pohlédl na malou flétnu a přemýšlel, kam ji uschová. Jistě ne na zámku, kde by ji poctiví služebníci, nijak nezanedbávající úklid, mohli objevit. Rozhodl se, že ji půjde o příští noci tajně zakopat do parku, ke kořenům stromu, u něhož prožil ty nevídané okamžiky. Tak se i stalo.
 
Foto ze zámeckého parku č. 1
 
Kolem půlnoci vyšel potichu hrabě, nikým nepozorován, ze zámku. Šel najisto navzdory tomu, že Měsíc byl schován za mraky a jen pár hvězdiček tápalo svým blikotavým světlem do zvuku jeho kroků. Hrabě by však ke svému stromu došel i poslepu, jako by cítil cizokrajnou vůni setkání světů, která se dosud linula z jeho větví. Zanedlouho se opřel o kmen, podíval se do koruny, snad si přál ještě jednou spatřit tajemnou dívčí siluetu. Ale větve se jen zachvěly v náhlém kuželu stříbrné záře, která najednou dopadla z rozjasněného Měsíce na obloze. Hrabě uchopil malou motyčku a začal hloubit jamku. Sotva udělal otvor do země, stalo se něco zvláštního. Měsíční paprsky vytvořily jakousi spirálu, která vklouzla do otvoru a díra se začala sama od sebe zvětšovat. Muž k ní poklekl a vhodil zabalenou flétnu dovnitř. Vůbec neslyšel žádné zvuk, který nasvědčoval tomu, že dopadla na dno. Poté se země najednou zavřela, tráva byla zcela netknuta a vše se tvářilo, jakoby se nic nestalo.
Hrabě si protřel oči, aby na ten zázrak mohl lépe pohlédnout. Do jeho vzrušeného dechu zazněla vzdálená píseň, která, ač byla beze slov, zpívala o tom, že v lidském srdci se nic neděje zbytečně. 
 
Foto ze zámeckého parku č. 2
 
O pár dní později se pan Sedlnický procházel se svou ženou, rozenou hraběnkou Haugvicovou, po zámeckém parku. 
„Rád bych se vám, moje paní, s něčím svěřil“, řekl hrabě tak naléhavě, že jeho manželka, dosud nahlas uvažující o tom, kdo neodmítne pozvání na chystaný taneční bál, zmlkla. Tázavě pohlédla na svého muže.
„Říkáte to tak vážně, že tuším něco zlého...“
„Ne, ba naopak, ten podivný příběh, který vám chci vyprávět, je sice neuvěřitelný, ale krásný už jenom tím, že se stal. Nikdy na něj nezapomenu a poselstvím, které přináší, jsem si naprosto jist. Nu, poslyšte...“
Hrabě usedl spolu se ženou na dřevěnou lavici v zahradním altánu a začal povídat. Nic nezamlčel, jen to, kde flétnu uschoval.
„Nemohu vám to opravdu prozradit, slíbil jsem jí to. Něco mi říká, kdybych tak učinil, nepřineslo by to pro nás život nic dobrého. Vím, že jste moudrá žena, a že to pochopíte, aniž byste mi kladla všelijaké marné otázky. A moc si přeji, aby flétna opravdu hrála písně, o nichž Víla stromů hovořila. A ještě více si přeji, abyste i vy tu melodii zaslechla." 
 
Foto ze zámeckého parku č. 3
 
Hraběnka je tiše pokývala hlavou, a protože měla srdce čisté, věřila slovům svého muže a slíbila, že nebude pokoušet osud a vyzvídat na něm to, co mělo zůstat navždy utajeno. Netrvalo dlouho a píseň flétny si našla i její srdce.
Jednou, když kráčela po cestičce, měla najedou pocit, jakoby na ni někdo zavolal. Rozhlédla se, ale nikoho nespatřila. V tom se rozšuměly listy okolních stromů, květy sklonily hlavu jak cudné panny a ve vzduchu zavoněla předzvěst čehosi krásného. Vzápětí se ozvala hudba. Tichá, vzdálená a nádherná. Hraběnka pocítila ve svém nitru zvláštní klid a pokoru. Usedla do trávy a zaposlouchala se do melodie, která svými tóny oblažovala její duši.
Od toho dne často chodívala se svým mužem na tiché procházky zámeckým parkem, aby znovu uslyšeli píseň, která vlévala do jejich života lásku, víru a moudrost. 
Tato legenda říká, že duše manželů navštěvují  linhartovský park dosud. Nedaleko známého dubu stojí dva staré kaštany, které jsou velmi neobvyklé. Každým rokem v květnu se na jejich kmenech objevují malé větvičky s lístky, které následující měsíc opadají. Vypadají, jako by je nebeský pavouk opředl stříbrnou pavučinou. Zvláště jeden z nich připomíná tělo nevěsty, zahalené v závoji, proto lidem těmto stromům začali říkat Ženich a Nevěsta. Prý se do nich, právě v tomto čase, vracejí duše hraběte a hraběnky, aby si v nejkrásnějším měsíci v roce znovu poslechli píseň flétny, oslavující požehnání života. A tak lidé dodnes přichází v době kvetení stromů k těmto kaštanům, aby i oni procítili melodii, která se navždy usídlí v jejich srdcích.
 
Celé vydání legend si mohou zájemci zakoupit v recepci linhartovského zámku.

Irena Šindlářová - rodačka z Olomouce, se po letech zaměstnání, kdy pracovala jako obchodní cestující, terapeut v Psychiatrické léčebně a odborný referent v Českém fondu výtvarných umění, přestěhovala na lesní samotu v Jeseníkách, kde se začala věnovat literární tvorbě. Přispívala do novin a časopisů články s historickými, etnografickými a mytologickými tématy, vydala sedm historických publikací Paměti obcí, zpracovala regionální moravské pohádky, báje a pověsti s podtitulem tajemné příběhy v šesti knižních titulech. Z oblasti esoterických nauk, které jsou také předmětem autorčina zájmu, publikovala kníhu autentických příběhů, z oblasti mytologie sepsala báje a mýty starých Slovanů. Od roku 2005 členka Obce spisovatelů. V současné době žije a tvoří na vesnici nedaleko Olomouce.