Historie a současnost zámku

Nestarší zprávy o Linhartovech pocházejí z roku 1377 z listiny o rozdělení opavského knížectví, kdy je získal jako léno Mikuláš z Vidbachu. Pravděpodobně už tehdy zde existovala tvrz vybudovaná zřejmě samotným Mikulášem, neboť je uvedena v kupní smlouvě z roku 1410 při prodeji linhartovských statků bratrům Fulštejnským z Vladětína.

Za česko-uherských válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem zůstali Fulštejnští věrni králi Jiřímu, proto byla tvrz spravovaná Mikulášem z Vladětína st. obléhána Korvínovými přívrženci a v květnu 1470 dobyta. Fulštejnští spravovali linhartovský statek až do roku 1556. Tehdy přešel jako dědictví Magdalény z Fulštejna do rukou jejího manžela Jiřího Bernarda Tvorkovského z Kravař.

V roce 1578 ho získala jeho nevlastní dcera Kateřina Kravařská ze Šlevic, provdaná za příslušníka staré katolické šlechty Václava Haugvice z Biskupic. Zhruba před rokem 1588 začal V. Haugvic s přestavbou tvrze na renesanční zámecké sídlo. Z jeho tehdejší podoby se dodnes zachovala pouze dispozice s uzavřeným vnitřním dvorem, obranná věž a klenby ve sklepních prostorách.

Ve fragmentech se dochovala také renesanční sgrafita na věži, dnes ukryta pod nově rekonstruovanou barokní fasádou. Tato sgrafitová výzdoba původně pokrývala celou fasádu zámku. Za třicetileté války utrpělo linhartovské panství značné škody. Poslední Haugvic, Ladislav Alois, prodal roku 1658 zpustošené panství Maxmiliánu Sedlnickému z Choltic.

Sedlničtí z Choltic přikročili ke generální přestavbě značně zchátralého zámku a přeměnili jeho vnitřní i venkovní podobu v barokní zámek. Přestavba byla dokončena roku 1702, jak dokazuje pamětní zápis o opravě zámecké věže. Jednotlivé stavební prvky, zejména členění a plastická výzdoba fasády a okenní šambrány ukazují na vliv vídeňských architektů, jmenovitě Fishera z Erlachu.

V té době byl u zámku zřízen okrasný sad ve francouzském stylu, v 19. století přeměněný na přírodně krajinářský park. Kolem roku 1730 byl zámek znovu upravován v barokním slohu. Další stavební úpravu prodělal zámek ve třetí čtvrtině 18. století za hraběte Josefa Sedlnického z Choltic, kdy byl změněn zejména interiér, kde se zbudovaly vhodné hudební sály.

Kromě interiérů byly upraveny také dva portály s aliančními znaky Sedlnických a Haugviců, z nich první se nachází v přízemí východního křídla a druhý je v prvním poschodí západního křídla při vstupu na balkon. V rámci těchto úprav byly zřejmě sníženy profily arkád ve všech třech podlažích, upravena byla i zámecká kaple, k níž přibyla vestavěním příčky sakristie.

Linhartovy zůstaly v majetku Sedlnických do roku 1855, kdy je získali Oppersdorfové, kteří dali vymalovat jeden z reprezentačních sálů na způsob síně předků s erby a texty, které jsou dnes již nečitelné. Tehdy bylo také zbudováno třetí schodiště na severní straně nádvoří. V roce 1892 koupila linhartovský zámek a statek zbohatlá rodina Wenzelidesů z Krnova.

V roce 1930 získala statek rodina Wüllersdorfova-Urbairova. V průběhu 19. a 20. století byly na zámku prováděny další četné úpravy, například přestavba arkádové chodby před lodžií v přízemí západní nádvorní fronty, jež byla upravena jako otevřená terasa. V roce 1943 byla na zámku umístěna německá vojenská nemocnice, avšak záhy vypukl v objektu požár, při němž shořela střecha, která byla v roce 1944 nahrazena lepenkou.

Od té doby zámek neustále chátral. Nejprve pro nedostatek stavebních materiálů vzhledem k válečnému období, po roce 1945 z nezájmu státu o tuto budovu, když byl původním majitelům německé národnosti zkonfiskován. K částečné opravě došlo v letech 1957 – 1960, stále však přetrvával nedostatek stavebních materiálů, stavebních kapacit a nedostatečná odbornost.

Poté se rekonstrukce zastavila na dalších 13 let a po celou tu dobu do budovy zatékalo, deponovaný i vestavěný stavební materiál byl rozkrádán. Teprve v roce 1973 byla zahájena další obnova s tím, že v interiéru byl umístěn sklad ministerstva zdravotnictví. To se projevilo na způsobu stavebních zásahů v interiérech, přesto se však podařilo zachránit neúplně dochované nástěnné malby vzniklé kolem roků 1700 a 1780.

Kromě toho se zachovala i torza renesanční sgrafitové výzdoby. Obnova fasád byla zahájena teprve v roce 1989, rehabilitováno však bylo pouze nádvoří a východní stěna. Další významnou rekonstrukci podstoupil zámek v roce 2003. Z tohoto důvodu byl dle platných právních předpisů vypracován stavebně-historický průzkum.

Stalo se tak poněkud pozdě, v době, kdy byly interiéry omítnuty cementovým nástřikem a vrstvou vápenatých omítek o tloušťce přibližně 5 cm. Nicméně exteriéru s výjimkou jižního a východních křídla byla navrácena barokní podoba, věž znovu zastřešena cibulovitou kupolí s měděnou krytinou.

Došlo k odkryvům, konzervaci, zdokumentování a opětovnému zakrytí renesanční sgrafitové výzdoby na severní straně zámku. Byly doplněny veškeré chybějící architektonické články jako okenní římsy, kuželková balustráda a schodiště na vstupní hale, busty v suprafenestrech, festony apod. 

Jedná se o poměrně rozlehlý čtyřkřídlý renesanční zámek s jednou nárožní věží, s fasádami upravenými v časném baroku. Zámek je jednopatrový s podstřešeným polopatrem, má přibližně čtvercový půdorys se středním dvorem. Věž na severozápadním nároží je válcová a o poschodí vyšší.

Hlavní východní fasáda je devítiosá. Přízemí má ve členění fasády funkci soklu a je vrypy v omítce rozčleněno na způsob velkých kvádrů. Okna v přízemí jsou zarámována jednoduchou šambránou, v horní části pravoúhle zalomenou s rovnou nadokenní římsou. Na tento sokl nasedá na širokou hladkou římsu velký pilastrový řád, spínající první patro a polopatro.

Pilastry, umístěné na jednotlivých vysokých soklech s vpadlými obdélnými výplněmi, mají korintské hlavice. Nesou násloupí s podstřešeným vlysem, zdobeným akantovými rozvilinami. Okna, umístěna v polích mezi pilastry, nasedají na podokenní obdélnou výplň, která spočívá na mezipatrové římse. Ve vpadlém středu výplně je plastický štukový feston.

Obdélná okna jsou zarámována širokou hladkou šambránou, v horní části pravoúhle zalomenou, o níž se nahoře opírají dvě volutové konzoly nesoucí masívní uprostřed půlkruhově vypnutou nadokenní římsu. Ve středu takto vzniklého šítu jsou umístěny reliéfní busty ženské i mužské, oděné v pozdně renesanční a antikizující kroje.

Těsně pod podstřešním vlysem jsou umístěna široká obdélná okénka, polopatra rámována šambránami. V hlavní ose stojí přízemní portál, jehož vchod je zaklenut arkádou rámovanou archivoltou s penízkovým dekorem. Archivolta nasedá na diamantovou bosu, podepřenou volutovou konzolou.

Ve vrcholu archivolty je klenák. Po stranách jsou na vysokých soklech zdvojené pilastry s korintskými hlavicemi nesoucí vyložené kladí a římsu. Portál je zavrcholen úseky segmentového štítu. Severní fasáda je osmiosá. Ve středu je přestavena čtvercová přízemní hala nesoucí balkon. Po stranách je hala otevřena dvojici arkád. Pilíře arkád a nároží jsou zdobeny omítkovým bosováním, archivolta arkády klenákem.

Balkon je obehnán zděným kuželkovým zábradlím zpevněným pilířky. Fasáda je podobně členěná jako fasáda hlavní, nárožní pilastry jsou však jednoduché. V části přízemní se nacházejí okna s oblými záklenky a silně plastickou profilací. Válcová věž, připojena k severozápadnímu nároží, je v dolních patrech členěna jako ostatní stavba.

Mohutná podstřešní římsa zámku má zde funkci římsy kordované. Patro věže převyšující zámek je rozděleno pilastry s vlysem. Ve středních okenních polích jsou umístěna malá obdélná slepá okénka. Věž je zakryta kupolí s měděnou krytinou a je zakončena makovicí. Jižní fasáda je členěna jako ostatní, ovšem bez portálu. Západní fasáda je rovněž shodná. Sedmiosá, ve středním širším poli se nacházejí sdružená okna s týmž dekorem jako ostatní.

V přízemí je portál s archivoltou zdobenou listovím. Ve vlysu je listový dekor rámovaný perlovcem, ve středu vlysu pak akantové kurtuše s erby Sedlnických a Haugwitzů. Střední, téměř čtvercové nádvoří má, na všech stranách dvoupatrové arkády převážně zazděné, otevřené pouze okny. Mezi arkádami v přízemí jsou široké pilastry.

Zámecký park v Linhartovech patří bezesporu k nejstarším nejen v kraji, ale v celém Slezsku. Byl založen v první polovině 17. století za posledních Haugviců z Biskupic (1578-1658) ve francouzském slohu. Na dalších sto devadesát sedm let přešly Linhartovy do držení šlechtického rodu Sedlnických z Choltic (1658-1855). Za jejich působení došlo k významným změnám a park obohatili o řadu cenných exotických dřevin a sadovnických forem.

V polovině 19. století byl upraven v přírodně krajinářském slohu a byl znám široko daleko jako rozlehlý a dobře udržovaný park se vzácnými dřevinami. Sedlničtí nechali vystavět zimní zahradu (na dnešním území Polska). Pěstovali zde vzácné květiny a palmy, které v letních dnech zkrášlovaly okolí zámku. Poblíž vodního toku, pečlivě udržovaného, bylo postaveno několik hezkých altánků, které sloužily k odpočinku při procházkách parkem.

Bylo radost pohledět do průzračné vody, hemžícími se stříbrnými rybkami a raky. Na nejvyšším kopečku stával letohrádek, odkud byl nejhezčí výhled na park, ale i na okolní lesy a krásnou přírodu. Za příznivých dnů se tu muzicírovalo k potěšení šlechty a přizvaných hostů. V letech 1856-1892 za držení panství Oppersdorfů se uskutečnily další úpravy. Přírodní ráz však zůstal zachován. Za jejich působení byla vybudována blízko zámku pergola, obrostla divokým vínem (parthenocissus guingefolia).

V jejím chladném stínu nalézalo panstvo za parných dnů příjemné posezení. Obchodník se suknem Wenzelides, který odkoupil a spravoval panství, se zasloužil rovněž o některé změny. Byl velikým milovníkem přírody. V pečlivě udržovaném, řádně ohrazeném a přísně střeženém parku, se volně procházeli pávi a chovala se různá kožešinová zvířata. Aby se mohli potěšit krásou parku i ostatní lidé, Wenzelides proto umožnil každou neděli volný přístup. Tento stav trval do roku 1944, kdy Wenzelides před příchodem fronty opustil zámek. V roce 1945 se stal zámek i zámecký park majetkem státu. 

Po tomto roce nastaly nejen pro zámek, ale i pro park, neuvěřitelně zlé časy – dlouhé období nezájmu a svévolného ničení těch nejkrásnějších okrasných keřů a květin. Z původního sortimentu zůstalo žalostně málo. Byly úplně zničeny záhony růží, nádherně kvetoucí dřevité pivoně (Paconia arborea), vzrostlé a bohatě vedoucí kaliny (Viburnum opulus „Roseum“) a mnoho dalších vzácných okrasných rostlin. Zimostráz vždyzelený (Buksus sempervius), rostoucí před hlavním průčelím zámku, pečlivě stříhán a ošetřován, byl taktéž s fontánami a sochami zničen. Park přicházel o nejcennější dřeviny. Z velké části vyhynul sortiment bylin a zhoršil se celkový zdravotní stav porostů.

Z původního sortimentu tak zůstaly zachovány jen starší keře a stromy. Úbytkem druhů i poškozováním původní architektonické koncepce utrpěla především místa s hustou výsadbou dřevin. A tak zámecký park, který kdysi patřil mezi zelené klenoty Slezska, bez sebemenší péče a údržby zarůstal plevelnými dřevinami, které na mnohých místech přerostly původní architektonické dominanty parku. Cesty a cestičky, kdysi udržované, zarostly a těžko již bylo rozpoznat, kudy vedly.

Ušetřena nezůstala ani krásná kamenná zídka okolo parku. Byla rozbořena a kámen použit na opravu obecní silnice. Jen v nepřístupném místě zůstala malá část do dnešních dnů zachována. K areálu patří i vinný sklep tesaný 30 metrů hluboko do skály. Sloužil pro uchování potravin, ovoce a zeleniny pro potřeby obyvatel zámku. Místnost před vstupem, bohatě zdobená nádhernými reliéfy exotických zvířat a rostlin, byla vandaly úplně zničena. Bez sebemenší úcty k výtvorům našich předků se takto lidé zachovali, přecházející ze všech koutů naší republiky.

Letohrádek, altánky a další součásti parku – kolik lidské práce a umu muselo být vynaloženo, a to vše nenávratně zmizelo do propadliště minulosti. Vichřice, která se přehnala přes náš kraj v roce 1947, značně poškodila park. Staleté a duté stromy nejhůř odolávaly silnému náporu větru a mnohé marně bojovaly o svůj život. Stromy a haluze sraženy na zem poskytovaly smutnou podívanou. Park nebyl ušetřen ani červeným kohoutem, který zasáhl hodnotné stromořadí podél mlýnského náhonu vedoucího přes park. Hrubou nedbalostí těch, kteří se na požáru podíleli, padly za oběť staleté olše. A tam zámeckému parku, kterému byla po mnoho generací věnována s láskou nevšední péče, nebyla v poválečných letech poskytnuta sebemenší ochrana.

Tento neutěšený stav byl charakteristický i pro ostatní zámecké parky a sbírkové objekty. I když po roce 1945 přešly zámecké parky většinou do kompetence národních výborů, nebyla zajištěna jejich ochrana a byly zcela ponechány svému osudu. Obrat k lepšímu souvisí s ustanovením Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Ostravě v roce 1958. Vytvořily se tak první předpoklady v rámci daných možností na rekonstrukci těchto objektů. Po třinácti letech totální devastace přece jen svitla naděje k záchraně, většinou však již torza. Od této doby se zvyšuje zájem o ochranu těchto památek. Aby se mohla srovnat jejich současná hodnota, byl podán návrh kategorizace zámeckých parků a sbírkových objektů.

Kritérii pro výběr parkových objektů do 4 skupin byly: celková architektura, hodnota historická, hodnota botanická a zastoupení starými domácími dřevinami. Dále pak současný stav objektů a možnosti jeho rekonstrukce i dalšího vývoje.

Linhartovský zámecký park, který v poválečném období utrpěl po stránce architektonické hodnoty nejvíce, byl tak zařazen jen do III. kategorie. V druhé polovině šedesátých let MNV uvolnil ze svého rozpočtu nevelkou částku k výřezu nežádoucích dřevin. Práce však byla provedena živelně, bez odborného dohledu, takže se stalo, že padlo za oběť mnoho okrasných keřů a stromů, které tu ještě zbyly.

V roce 1969-1970 vypracoval M. Kostelný, pověřený Krajským střediskem památkové péče, návrh na rekonstrukci zámeckého parku v zásadě zaměřený na obnovu původního stavu. Plán počítal s estetickým využitím stávajícího porostu, jehož kvality měly vyniknout po odstranění plevelných dřevin a buřeně. Podstatu navržených úprav tvořila nová výsadba spodního patra porostu, obnova cest a travních ploch. Nebylo také opomenuto odstranění zbytků staveb, oplocení, úprava mlýnského náhonu a další. Rozpočet činil 500 000 Kč. Bez zájmu MNV Linhartovy byl ad acta založen a nerealizován. Od svých chlapeckých let jsem byl svědkem devastace zámeckého parku. Nebylo však v mých silách zvrátit nešťastný jeho osud. V šedesátých letech, při prvních akcích MNV v Linhartovech, jsem pomáhal alespoň radou při likvidaci náletových dřevin. V sedmdesátých letech jsem se zaměřil především na záchranu bývalých architektonických dominant a dendrologicky nejcennějších druhů. Má snaha se však nesetkala s pochopením.

Marně jsem s trpělivostí vysvětloval občanům smysl mé úmorné práce. V těchto letech se už nedalo mluvit o parku, ale o džungli. Bylo především potřeba odstranit mnoho náletových dřevin a tak udělat místo pro novou výsadbu okrasných keřů a stromů. Viděli ve mně člověka, který jen kácí, pálí a ničí park. Není bez zajímavosti, že nejvíce moji práci pomlouvali ti, kteří se v poválečných letech zasloužili o to, v jakém stavu se park i zámek nacházel. V takovém případě jsem samozřejmě nemohl čekat pomoc ani ze strany MNV Linhartovy. Za svoji práci (pochopitelně bez nároku na odměnu) jsem sklízel jen urážky, pomluvy a nepochopení. Nedal jsem se však odradit. Vytýčil jsem si pevný cíl. Znovu vzkřísit bývalou slávu parku a obohatit jej co nejvíc o dendrologicky cenné sortimenty. Vytvořit tak předpoklad k založení prvního arboreta v našem okrese.

Chtěl bych poděkovat ing. Libuši Žákovské z OK ONV v Bruntále za materiální pomoc a velké pochopení pro moji snahu při obnově zámeckého parku.

Bude třeba vykonat ještě mnoho práce, než se zámecký park opět zaskví ve své kráse k potěšení a odpočinku linhartovských občanů i návštěvníků. Snahou a přáním nás, kteří se podílíme na jeho záchraně, je uchovat tuto cennou památku příštím generacím.

Autorem textu týkajícího se historie – Filip Menzel, podklady a osobní vzpomínky doplnil Heřman Menzel, správce parku do roku 2000.

Černobílé fotografie v textu archív MěÚ, barevné fotografie Karel Knapp (leden 2015), černobílé náhledy fotografií archív Heřmana Menzela.