Utíká to. Je to už třicet let, co Jan Kutálek opustil svůj atelier týden po vernisáži úspěšné výstavy k sedmdesátinám v Kramářově galerii. Během toho týdne se prodala skoro všechna sluníčka i pár „panáků“, jak jim trochu neuctivě říkal. Když jsme před výstavou namítali, jestli je rozumné dát k prodeji všechno, říkal:„Udělám si další a lepší“… Začal zrovna dělat figurky se základním tvarem válce, říkal jim Pozdníčci… Ale bylo opravdu pozdě, už se k tomu nedostal.
Bude to tedy v roce 17 zrovna sto let, co se narodil. A dvojité výročí si přímo říká o pořádnou oslavu.
Není snadné udržet zájem lidí o umělce, byť by byl ve své době velmi známý a žádaný. Nám se to snad podařilo – skoro každých pět let jsme se snažili udělat aspoň menší výstavu. Zájem lidí a zápisy v knize návštěv nás vždycky přesvědčily, že ty nervy a spousta práce za to stojí. Poslední roky to už bylo snadné – díky zámku Linhartovy a kastelánovi Jardovi Hrubému nemusí být panáci většinu času v krabicích a laskavý humor jejich tvůrce může potěšit spoustu návštěvníků zámku.
Vodníci Devoda, Decinka, Žbrďol nebo Kverka, plivníci Dzžgroš, Oukej, Držpalec, Matinoha nebo Lezeprcek baví nejen děti, ale i dospělé. Jazyková fantazie jejich názvů dala vznik dokonce i seriózní studii v Ústavu pro jazyk český – díky tomu se ji taky řada zachovala, protože názvy odešly i s panákem ke svým majitelům a už se nikdy nezopakovaly… Na výstavě si na své přijdou i ti, kteří mají rádi svět cirkusu, historii, literaturu nebo lidové zvyky.
Kdo se v keramice a v glazurách jen trochu vyzná, ocení, jak je Jan Kutálek dokázal míchat a překrývat. Je to totiž skoro alchymie – a taky spousta let pokusů i omylů. Rozpité glazury na sluníčkách nebo keramický obraz – třeba dokonale vystínovaný portrét Francoise Villona – vyžadovaly nejen obrovské znalosti, ale i představivost – glazury před vypálením totiž vypadají úplně jinak, trochu jako cukrářské polevy. Nevím o nikom, kdo by to dneska uměl.
V roce stého výročí nejen že obměníme expozici, ale vytáhneme na světlo i to, co nikdy vystaveno nebylo a co já sama mám moc ráda – totiž kresby, návrhy a studie, které si Jan Kutálek často maloval na kousky papíru při snídani nebo při cigaretě během dne, než mu jeho bratr Gabriel dal na stůl dostatečné množství malých čtvrtek a pokreslené je odnesl dřív, než je tchán stačil vyhodit. Tak se zachovaly třeba náčrty několika různých plivníků nebo sluníček, které všechny vycházejí ze stejného tvaru. Tvarová bohatost je neuvěřitelná.
Sto let, to je několik generací. Jsem vděčná, že dílo Jana Kutálka přežilo a věřím, že v době, která vůbec není jednoduchá, přinese návštěvníkům zámku Linhartovy radost a úsměv na tváře. A nejen jim – na prosinec 16 se podařilo domluvit menší výstavu na MÚ v Suchdole u Prahy (do konce ledna 17) a na konec roku 16 je připravena větší výstava v centru Prahy. Bude trvat tři měsíce Snad by měl Jan Kutálek radost.
Foto Karel Knapp, text Dana Kutálková
